Turistický kurz 2017

Pozor, otevřeno v novém okně. PDFTiskEmail

Když tady vloni touhle dobou pan učitel Vít psal, kterak se z Turisťáku začíná stávat masová záležitost, ještě netušil, co ho bude čekat letos. Zájem byl enormní a výsledných jednatřicet účastníků je náš absolutní rekord všech dob.
Bylo nás tolik, že když jsme se trochu roztáhli po javornické krajině, museli ti vášnivější z řad zdejších turistů propadat panice, jestli náhodou nepromeškali start nějakého dálkového pochodu. Také musel být povolán dvojnásobek personálu, aby z takového davu nikdo nezbloudil a nezhynul ve zdejších drsných končinách. Nad klidným průběhem akce tak dohlížela čtveřice ve funkcích pan Přísný, paní Neoblomná, pan Nesmlouvavý a pan Neústupný. Na první dvě noci jsme opět využili naší dlouhodobé rezervace v Grandhotelu Tělocvična ve Vápenné. Vzhledem k předpovědi počasí jsme za to byli moc rádi, protože příroda zpočátku jakoby zapomněla, že už má být za pár dní léto a častovala nás spíše tak časným březnem...

Den první, sobota 17. června
Ze Skorošic do Vápenné
11,5 km, převýšení +366 m, -318 m
Po dvouletém usilovném opravování horské trati přes Ramzovou se vloni v prosinci konečně vrátily do Jeseníků vlaky. Přesto jsme se v našem termínu zase bezpečně trefili do výluky a v Hanušovicích nás tak čekal neplánovaný přestup do autobusů. Ještěže máme z předešlých let natrénováno... Do Vápenné jsme ale dorazili včas a vcelku svěží. Nijak jsme tedy neotáleli a hned potom, co jsme se zahnízdili v tělocvičně, skočili do autobusu a popojeli čtyři zastávky do Skorošic. Z oblohy se na nás oproti předpovědi kupodivu nic nesnášelo, takže jsme v sevřeném útvaru hbitě vyrazili po státní silnici k blízkému lomu Vaněk. Hodinka branné výchovy se nicméně nekonala, pořadový krok a sborový zpěv pochodových písní jsme raději přenechali lépe maskovaným profesionálům či Alexandrovcům. Na Vaňkovi jsme jen chvilku postáli na břehu, neboť při dvanácti stupíncích nad nulou a poměrně silném větru nikoho k osvěžující koupeli nenalákal. Nadto nás začal meteoradar strašit velikým dešťovým pásem, který od polské Legnice směřoval přímo na nás. Vynechali jsme tedy Kaní horu v sousedství a pospíchali na nedaleké obří Židle. Dílo nadšenců ze skupiny REZ oživuje zdejší krajinu už od roku 2007:
Na elegantně upravené skorošické návsi už bylo jasné, že se dešťový mrak, který nás celou dobu pronásledoval, stočil kolem Rychlebských hor do Kladska a na nás tak kromě pár symbolických kapek nespadlo zase nic. Využili jsme toho a místo přímého úprku zpět do tělocvičny jsme se ještě zašli podívat do vápennského lomu za nádražím, jehož součástí je bohužel nepřístupná Roušarova jeskyně. I tak je ale pohled z jeho hrany dechberoucí. Nadto jsme zde našli bezprizorní kopačák, který se už nejspíš smiřoval se svým bezdomoveckým koncem na dně kamenolomu. Takto posloužil v soutěži o nejvyšší výkop, kdy se ho dvěma borcům podařilo dopravit až do horního patra lomu. A v tělocvičně jsme pak měli čím házet na koš. Za odměnu jsme mu zajistili důstojné stáří v tamní nářaďovně. Na hotel jsme se vrátili v pravý čas, do hodiny začalo pršet zcela bezútěšně... A jako obvykle z nás měl ve Vápenné největší radost vietnamský majitel vedlejší samoobsluhy. Ten díky nám začal v následujících dvou dnech šlapat v tržbách na paty jesenickému Kauflandu v období slev.

Den druhý, neděle 18. června
Etapa z Kobylé do Vidnavy
14 km, převýšení +367 m, -430 m
Ráno jsme skočili do toho samého vlaku, kterým jsme den předtím přijeli a pokračovali s ním na zastávku do Kobylé. Poblíž se nachází další dílko REZáků, kterému nikdo neřekne jinak než Kozičky. Abychom ale tu brannou výchovu nezanedbávali úplně, došlo při zdolávání kopce Šibeničník, na němž Kozičky najdete, alespoň k lehkému výcviku svěřenců pro boj ve vysoké trávě. 
Proti včerejšku se trochu oteplilo a začalo se na nás usmívat sluníčko. Příjemná změna. Cestou ke Smolnému vrchu jsme prošli kolem několika stád. Pastvina táhnoucí se na kilometry daleko, k tomu sem tam hájek, kde se dá schovat do stínu a krom jednou za hodinu houkajícího motoráku tu neruší vůbec nic. Jen skřivánčí zpěv a šumění větru. Tady musí být radost být krávou.
Na Smolném vrchu se nachází jedno z nejromantičtějších míst Javornicka, skalní útvar Venušiny misky. Přežil i poslední dobu ledovou, kdy čněl nad okolní krajinu pokrytou ledovcem táhnoucím se od severního pólu až sem. Dešťovou vodou zde vznikly velké misky, k nimž se váže řada pověstí. Jedna z nich praví, že žena, která si do jedné ze skalních mís sedne, se do roka vdá a otěhotní. Snad to žádnou z našich slečen nenapadlo, tiše doufáme...
Poté jsme se přesunuli k bezejmennému zatopenému lomu nedaleko kóty 353. On tedy možná nějaké jméno měl a má, ale ani nám, zkušeným harcovníkům, kteří sem jezdí už dlouhá léta, se ho zatím nepodařilo vypátrat. Proto se tímto na všeobecnou vědomost dává, že alespoň pro účastníky turistických kurzů 2. ZŠ Zábřeh nese od tohoto dne lom na souřadnicích 50.3427256N, 17.1544103E čestný název Boženka. Jinak je to moc prima místo, kdybyste někdy chtěli strávit noc u ohníčku pod širákem. 
Při cestě do Štachlovic, kam jsme si to namířili takřka výhradně mimo turistické značky, došlo k prvnímu a jedinému expedičnímu zakufrování. Ač vybaveni nejmodernější navigační technikou, zašli jsme si celých dvě stě metrů! Přéčinó tentokrát nebyla vadná elektronka z podniko Katoda Holomóc, ale v mapách poněkud ležérněji zakreslená trasa jedné z Rychlebských stezek pro cyklisty, která nás zmátla. Skandál.
Ve Štachlovicích už nám nezbylo než konstatovat: "Léto je tu." Teploměr musel od večera poskočit o dobrých patnáct stupňů. A protože zdejší lom je jeden z těch pro koupání nejvyhlášenějších, osmělilo se i několik borců a pod bedlivým dohledem a za osobní asistence instruktorů se zúčastnili dvou rozplaveb. Pak jsme ještě nakoukli k nedalekému kaolinovému dolu, v němž se až do devadesátých let minulého století těžila surovina pro zdejší porcelánku a šamotku. Dodnes má zdejší jezírko bílé břehy a i voda bývá některé dny bílá. Výtvarně nadaní jedinci se mohou ve zdejším plastickém jílu dosyta realizovat.
No a pak už se konalo jen občerstvení na vyhřátém vidnavském náměstí, než nám odsud jel autobus zpátky do Vápenné. Večer měl v tělocvičně šichtu námi zachráněný míč, neboť se stal hlavním aktérem chlapci umně sestříhaného videa. Chválíme   A potom už jsme všechny poctivě nabádali, aby se zavčasu řádně zachumlali do spacáčku, neboť zítra bude den D. Marně...
ODKAZ NA VIDEO?

Den třetí, pondělí 19. června
Výstup z Javorníka přes zříceninu hradu Rychleby na Borůvkovou horu
17,5 km, převýšení +1194 m, -572 m
Ráno jsme museli naši početnou výpravu rozdělit na dvě části. Čekal nás přesun k Javorníku a měli jsme obavy, abychom se s našimi objemnými chlebníčky při pondělku všichni vlezli do jednoho autobusu. A protože vlak i autobus odjíždí v tuhle hodinu z Vápenné prakticky současně, odebrala se pánská část výpravy na nádraží, zatímco dámská se jen tak tak vmáčkla do saunovacího autobusu, v němž se během cesty zoufale nedostávalo kyslíku. Naše obavy byly naprosto opodstatněné. Pány tak čekalo 1,5 kilometru navíc, hezčí půlku expedice pak prohlídka nedávno zrekonstruované Tančírny a o to výživnější výstup na vyhlídku Čertovy kazatelny, kde jsme se zase všichni sešli. 
O kousek dál se nachází zřícenina hradu Rychleby, největší magnet Račího údolí. Je pustý už od husitských válek a byl by ještě zřícenější, kdyby ho místní nadšenci na začátku dvacátého století neopravili podle svých romantických představ. Zde jsme našim batohům odlehčili aspoň od svačiny. Doplnit síly bylo potřeba, protože pak začalo v dnešním úmorném vedru nekonečné táhlé stoupání na Borůvkovou horu. S několika pauzami u studánky, turistického přístřešku a ve finále na hraničním přechodu do Polska. Od něj bylo stoupání nejprudší a jakmile se do něho náš dlouhý had zakousl, bylo něco takového k vidění naposledy za zlaté horečky, když zlatokopové s veškerou výbavou na zádech putovali přes Chilkootský průsmyk na Klondike.
O půl páté byli ti nejrychlejší z nás konečně nahoře, ti nejpomalejší o půl hodiny později. Z rozhledny, která zdejší kraj velice oživila, byl toho dne nádherný rozhled. Od Pradědu až po Sněžku, když později zapadlo slunce. V Polsku bylo zase vidět až někam za řeku Odru. Někteří rekordmani a rekordmanky zvládli během našeho pobytu vystoupit na rozhlednu i více než pětkrát. Jenom nás trochu nepříjemně překvapil pramen na polské straně hory, na který jsme spoléhali. Přes poměrně deštivé počasí v uplynulém týdnu byl vyschlý na troud. Nezbylo než posbírat prázdné lahve a uspořádat výpravu k asi dva kilometry vzdálenému Hoštickému prameni na úbočí. 
Závěr dne už vystihne jen pár slov. Oheň, buřty, odpočítávání před západem slunce, zpívání s ukulele i empétrojkou a půlnoční gratulace Jirkovi, který se právě dožil šestnácti let. A propos, tolik hvězdiček jako tady v Zábřeze rozhodně neuvidíte. Usínalo se pod nimi velmi sladce.

Den čtvrtý, úterý 20. června
Sestup z Borůvkové hory do Bílé Vody a přesun z Žulové na lom Rampa
7,5 km + 4 km, převýšení celkem +201 m, -724 m
Ráno jsme ještě dali oficiálního hobla šestnácteráka oslavenci Jirkovi a úderem půl deváté za sebou uzamkli turistický přístřešek, od něhož nám půjčili klíče na Městském úřadě v Javorníku. Nakonec v něm přespali jen čtyři účastníci, ale jako záloha pro případ náhlé změny počasí se hodí vždycky. Čekal nás sestup zpátky do civilizace, na konečnou autobusu u léčebny v Bílé Vodě. Cestou jsme prošli přes Růženec, zaniklou vesnici, kterou po válce potkal podobně smutný osud jako Hraničky, kde vloni strávil turisťák jednu deštivou noc. Dobrovolníci si trasu ještě prodloužili návštěvou vápenek, které se nacházejí pár kroků za hranicí u polského Złotého Stoku.
Do autobusu jsme tentokrát vměstnali všichni - výhoda toho, když nastupujete na výchozí zastávce. Jen jsme museli doufat, aby nikde nepřistoupila nějaká maminka s kočárkem. Na místě určeném pro něj totiž byla hora batohů. Dojeli jsme do Žulové na náměstí, kde jsme doplnili zásoby pro zbytek turisťáku. V Pohostinství U Nádraží jsme pak měli na jednu hodinu zamluvený společný oběd. Kuřecí řízek porazil smažený sýr celkem jednoznačně v poměru 22:12.
Poobědovou siestu jsme strávili na nedalekém lomu Transgranit. Pouhých deset minut od nádraží tady mají místní krásné a hojně využívané přírodní koupaliště, dokonce s ostrůvkem uprostřed. Vodě už tentokrát neodolal nikdo. Však nás taky od rána Slunce nešetřilo a třeba takové čekání na autobus v Bílé Vodě bylo vskutku záhřevné. 
Pod jedním z mála ještě fungujících kamenolomů mezi Žulovou a Vápennou jsme nabrali vodu a po červené turistické značce došli ke královně zdejších zatopených lomů - Rampě. Místo některým dobře známé z loňska i předloňska. Vodních radovánek jsme si užili dosytosti. Ve skocích do vody se pořádaly doslova přebory a vystoupily též mladé nadějné akvabely    A když v podvečer odešli všichni ostatní návštěvníci, měli jsme Rampu sami pro sebe, o prázdninách zhola nemožná věc. Škoda jen, že po některých z nich bylo potřeba poněkud uklidit. Předloňskou noční diskotéku s čelovkovými stroboskopy na útesu letos nahradilo Martinovo ukulele a poněkud folkovější repertoár, ale vůbec to nebylo ke škodě věci. Jen ten oheň nám sem tam skomíral...

Den pátý a poslední, středa 21. června
Drsný závěrečný přechod Sokolského hřbetu z Rampy do Jeseníku
11,5 km, převýšení +625 m, -524 m
Ani poslední ráno se sluníčko nenechalo zahanbit a rychle roztrhalo mráčky zakrývající oblohu během noci. Skoro bychom uvítali, kdyby se mu to v tenhle nejdelší den roku povedlo o něco později. Čekal nás Sokolský hřbet, který odděluje Javornicko od Jesenicka. S plnou polní. Během necelých šesti kilometrů jsme museli zdolat přes šest set výškových metrů a vyškrábali se ještě výš, než kam ční vrcholek rozhledny na Borůvkové hoře. Abychom bezpečně stihli vlak v Jeseníku, vyrazili jsme už o osmé a vynechali i nedalekou zříceninu hradu Kaltenštejna. Upalovali jsme rovnou k Mariině pramenu, kde jsme dobrali čerstvou a jako vždy velmi ledovou vodu pro následující úsek, který si v ničem nezadá ani s takovými peruánskými Andami. Pěšinka tady často mizí v potůčku a v prudkém stoupání se skáče z jednoho kluzkého balvanu na druhý. Za to, že to všichni i s tou zátěží na zádech zvládli bez úrazu a bez posílání pedagogického dozoru do míst, jež jsou blízká i vzdálená současně, vám tento vyslovuje veliké uznání  
Na Ripperově kameni jsme si mohli oddychnout, od teď už to bude až do konce turisťáku jen z kopce. Dorazili jsme vesměs poslední zbytky zásob a pomalu seběhli dolů do Lázní Jeseník. Zde jsme měli ještě dobrou hodinu k dobru, opravdu jsme byli rychlejší, než jsme si mysleli. Nic tedy nebránilo tomu, aby si každý mohl v klidu vyzkoušet zdejší balneopark a nastoupit později do vlaku s řádně umytými nohami. Před odchodem došlo ještě na dva hobly za statečnost. Pro šesťáka Honzu, který tady byl z Boženky nejmladší a ze třídy úplně sám a ač se pod svým batohem doslova ztrácel, přehlédnout ho nešlo   A Ondrovi, jehož by nejeden od pohledu tipoval na antisportovce a on zatím všechno absolvoval naprosto v pohodě a s přehledem.
No a pak už jsme jen trochu vyděsili lázeňské hosty sborovým "Héééj", dole na nádraží skočili do náhradního autobusu a o půl páté nás vlak vyplivl v Zábřeze. Rychlá fotka u největšího zábřežského cestovatele a dalšímu ročníku Turistického kurzu je najednou konec. Loučíme se hlavně s deváťáky, s nimiž se na podobné akci uvidíme už jen těžko, ale na ty ostatní se budeme těšit třeba hned za rok. 

Každopádně pokud se jednou aspoň někdo z vás vydá na pár dní do přírody, jen tak pod stan či pod širák a od ohýnku bude koukat na hvězdnatou oblohu, bude naše mise splněna  

Trocha statistiky na závěr. 
Celkem jsme za pět dní ušli 66 kilometrů a vystoupali 2753 metrů, což je víc než kolik měří tatranský Gerlachovský štít!

Za tým vedoucích ve složení Jaroslav Vít, Alžběta Navrátilová, Svatoslav Valenta a Jiří Barvínek
sepsal pomocný pedagogický pracovník, pan Jiří.

HÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉJ!

P.S.: Vzkaz od pana učitele Víta, dokumentaristy celé akce - kompletní fotogalerii (na stránkách školy je jen výběr) a videoklip z akce najdete v odkazech na kanály na jeho školních stránkách (Boženka→Učitelé→Vít→fotogalerie, videogalerie)